Překvapuj, jen překvapuj

Když se obejví období, že mám pocit nicnedělání, vše je k ničemu, proč to dělám, má to cenu apod., obejví se Ráče, které asi vycítí, že potřebuji povzbudit a ukáže mi, že se nemusím bát, že se nemám vzdávat beznaděje.

A to se stalo a zrovna včera.

1. Přijeli jsme domů ze školky a protože jsme čekali, až se nám ozvou kamarádi, tak jsme na chvliku pustili písničky. Mimo jiné, momentálně vede Fíha tralala. A já najednou koukám s otevřenou pusou, slzy se mi derou do očí, srdce mi poskakuje radostí, od štěstí se mi točí hlava.
Moje Ráče, moje milované Ráče, ze kterého se už skoro pět let snažím vydolovat co nejvíce a hlavně ho rozmluvit opakuje číslice, které ta šílená kašpařice říká a ještě poslovensku. Né že by vyslovil přesně, ale všechny počáteční slabiky zazněli a kdyby to odříkal jen tak, musel by mu skoro každý rozumět.

Takže rtuť v mém nadějovém kalichu zase vyletěla do výšin. Samozřejmě to ten den už nezopakoval, ani Pánu tvorstva (trocha smutný z toho byl), ale je to tam.

Doplníme ještě energetický kalich a makáme a makáme dál.

2. Odpolední návštěva hřiště byla taky zajímavá. Nejenže jsem musela pořád hlídat Štířici, jestli ty pidi kamínky fakt nejí ... naštěstí víceméně olizovala, náš malý Šikulkový kamarád víceméně ochutnával, ale zároveň jsem koukala (ano, zase s otevřenou pusou, tentokrát ale i trochu ze strachme v očích), kam to Ráče leze a co vlatně dělá. Na něco jsem zvyklá, ale něco byla novinka. A vtěchto chvílích se též dmu pýchou a plácám po rameni i sebe, že jsem se přes pláč jak svůj, tak Ráčete, nevzdala a cvičila a cvičila. Tak strašně moc se to vyplatilo. Strašně moc.
Tento týden je v našem programu tělocvik naprosto splněný.

Co dodat ...

Tak jednou o mně ...

Tak trochu já ... "já si létám, já se vznáším"

Už nějaký ten pátek se snažím blog U slonice Bukaj utřídit a zavést. Moc se mi to nedaří. Asi to chce čas a mlíko (haha ... to jsme říkávali v pubertě). No a dnes jsem si uvědomila, že jsem se vlastně nepředstavila a tudíž některé články někomu nemusejí dávat smysl.

Jsem Býčice, můj muž Pán tvorstva je Býk a spolu máme tři mláďata - dvě Ráčata, jednu Štířici a psí madam Bončes. A jak to tak Život, Vesmí, Bůh, Energie (vyberte si sami) chce, stává se. Naše cesta se stala jinou, než jsme si představovali. Nelituju, přijímám a bojuju.

Nevím, co mě kdysi zradilo. Dnes už to jako zradu nevnímám, ale jednoduché to nebylo a někdy pořád není. Přesto se stalo, že se moji dva milovaní Ráčci rozhodli podívat na svět až moc brzy. Nebyl to dobrý nápad. Zásah tohoto činu zapříčinil mnohé a my se jednoho dne museli s našim mladším Ráčátkem rozloučit a nechat ho odejít na obláček. Takže teď máme ráčecího andílka, který nám už hodněkrát ukázal, že je stále s námi a pomáhá.

Brzký start do života si i druhé Ráče muselo vybojovat. Nikdy bych nevěřila, že takové malinké stvoření může tolik dokázat a pořád dokazuje. Nemá cenu tady vypisovat, co vše se událo, neb toho bylo tolik, že už si něco opravdu nepamatuji. Dnes je to tak, že naše skoro 5tileté ráče "má svůj svět" (chápej nějaké to mentální postižení s poruchami autistického spektra). Ale snaží se, jde dopředu, pokrokuje ... co víc si přát. Makáme, makáme.

A právě kvůli těmto dvěma zázrakům jsem tento blog založila. Jako vzpomínku a jako, že vše jde zvládnout, i když to někdy dře.

Nechci však opemnout, že tento projekt vznikl až v době, kdy se k nám vydala naše nejmladší .... Štířice - opora všech, tatínkova holčička, semo tamo malá hysterka a hlavně krásná, mazlivá a naše.

Od té doby, co se život tak nějak převrátil, změnil směr, je vše jinak. Jsou temna, se kterými se musíme vypořádat. Ale jsou světla, která nás naplňují láskou, mírem, klidem a pokorou.

A proto tento blog - o mně, dětech, rodině, koníčcích, výzvách apod.

Koukám, že jsem to hodně zestručnila. Však snad časem nás, co budou číst poznají. Pro mě stačí.