Auto, auto, autíčko

O prázdninách nám déšť nevadí. Máme muzeum. a momentálně probíhá dětská výstava autíček i s hernou. Tak jsme se dopravili autem, jak jinak, k muezu a vešli. Trochu se nám to venku zamotalo a vcházeli jsem s pláčem. Za chvilku bylo dobře. Po rozpačitém rozkoukání se Rak se Štířicí se vrhli do světa aut a mnoho s tím spojeného.

Raka moc nezajímaly autíčka ve vytrýnách, jen to zbežně prolétl. Za to Štířici vytrýny moc lákakaly. Pochodovala si mezi nimi a když se nikdo nedíval, plácla si do skla.

Kromě vnitřního hraní bývá součástí i nějaké venkovní hraní. Tradičně dřevěný kolotoč a možnost se projet na různých šlapadlech. Pršelo, nevyužili jsme. 

Bylo to moc fajn dopoledne. Takhle nějak si ho představuji - být spolu, hrát si, ale i se vzdělávat. Jen Pán tvorstva nám u toho chyběl.

Plno autíček různách velikostí. Celkem hezké.

Chodec Štířice mezi vitrínami.

Hraní různého druhu - na koberci, autodráha, spouštění autíček, skládání hasičských aut apod.

Hodně děti i zaujalo střílení míčků do semaforu.

Ale i didaktické hry jsme obejvili - dopravní pexeso se Ráčeti moc líbilo. U magnetické tabule, kam se doplňovali vlajky států jsme si dokonce procvičili logopedii - Ráče dávalo, kam jsem ukázala a pěkně opakovalo názvy států. Okoukli jsme i elektronické skládačky, do ale mláďata zatím moc nechápou. Prostě fajn zábava.

Slonománie

Nové do sbírky. To je tak, když jednou vyrazíme s mužem na nákupy. Hlavně kvůli němu jezdíme do Olomouce, pro něho se tam nakupuje dobře (myslím oblečení), narozdíl ode mě.

Ale je to vlastně i štěstí v neštěstí. Pán tvorstva vždy chce, abych si i já něco odvezla. Tentokrát jsem vlezla do Albi a obejvila slony. No takže jsem využila mužovi dárné chvíle a vzala, co se dalo. :)

Nejsou to korálky, náušnice, ani hračky či sošky. Sloni přibyli v kabátě papírenském - bloky, propisky, obaly ...

Některé mají už své místo. ;)

 

 

Lednička

Klíče

Deník

Abecedé ... jedn, dva, tři

Na chalupě sice nejsou ideální podmínky pro to pravé cvičení (rozuměj - rozjíždíme s Ráčetem rozvoj pomocí nové metody - Son-rice terapie - časem upřesním), ale já si vždycky nějak poradím.

Dnes jsme využili cestovní magnetickou tabuli a narozeninové magnetky písmen a číslic. Ráče má tohle období. A protože už umí vyjmenovat celou abecedu a čísla 1-10, tak jsme spolu zkusili genetické čtení.

Rozcvičku jsem nějak nestihla zdokumentovat. Ale na tabulce byly různé číslice, Ráče je pak přikládalo k napsaným číslicím. Opravdu už triviální, musím vymyslet něco těžšího.
 

A takto vypadalo naše cvičení: nejdříve slovo poskládané z magnetů, vyhláskované, řečené dohromady, napsané jednotlivé hlásky a zase řečené dohromady. Byl to celkem oříšek vymýšlet slova, máme jen jednu sadu magnetů. Musíme dokoupit.

Jméno našeho psíka

Oblíbená hračka 

Tohle "zajímavé" slovo se naše Ráče snaží naučit děda. Kdyby jen toto. :)

Naše Štířice

Náš psí kamarád. Ve skutečnosti Tyson - boxér. Ale tvořili jsme foneticky.

Atd.

A nakonec trochu grafomotoriky. 

Ráče k mému překvapení ještě chvíli pokračovalo. Vybíral různá písmenka z té hromady magnetů, ukazoval mi je a pojmenoval. Do teď jsme jeli abecedé, ale dnes ukázal, že je pozná sám a různorodě. Super zjištění. Tuhle aktivitu má cenu rozvíjet.

P.S. Magnetická tabule je koupená v Pepcu. Je oboustranná - jedna strana na magnety a fixu, druhá na křídu. Jsou k ní magnety ve tvarů kytek, stromů, zvířat a plánek, jak co poskládat. Má úložný prostor. Tabule se dá nastavit i kolmo.

O kolečko ...

Tak dobře. Tohle sem dávat můžu. Ale zbytek si nechám pro sebe a až dojdu cíle nebo slušného mezicíle, tak zveřejním zbytek. Jednoduše - musím ze sebou něco udělat. Mám motivaci a to velkou. Njak pro koho. Obyčejný stud.

Momentálně trávím prázdninové chvíle na chalupě v Jedlí u mých rodičů. Je tu tak bezva, že prostě nešlo jinak. A vzala jsem si kolečkové brusle.

Dnes není extra teplo, dnes by to šlo. A já v sobě našla ten hnací motor a po uspání Štířice jsme se s Ráčetem, Pánem tvorstva a bruslemi naložili do auta a vyjely na pro mě aktivní výlet.

Nevím, co mě to popadlo. V hlavě jsem si vytvořila cíl. Naivně jednoduchý cíl. Chápej - druhý porod za sebou, kondička někde v háji (dalekém, takový háj neznám).

Trasa byla jasně dána. Hoštejn-Hněvkov-Lupěné-Hněvkov 

První část Hoštejn-Hněvkov nemám zdokumentovanou, dalo by se říci, že jsem chvílemi bojovala o život. Jako kdysi (naposledy jsem na kolečkových bruslích stála asi před dvěma lety) jsem se nechala vyhodit na konci Hoštejna. Nasadila brusle, chrániče na zápěstí (ostatní neobleču - proč asi?) horko těžko se zvedla o auto a vrávoravě se rozjela. Mobil pro jistotu s sebou. Ale zamávat klukům jsem zvládla.

Tak jo, pomalý rozjezd, trochu jsem přidala, chytla rovnováhu a jelo se. Ale co to? Proč tolik aut. Asi se bojím. No, ty trubko. Vždyť silnice z Růžového údolí do Zábřeha je uzavřená, tak tudy objíždí.
A sakra. No nic. Na cestě jsem ještě dokázala nějak manévrovat, abych autům nesjela pod kola.
V železničním podjezdu jsem ale bojovala skoro o život. :) Pravá brusle zajela do hlíny ... ach ach ach. Výklenek ve zdi byl v tu chvíli nápomocný. Zachytila jsem se a tudíž ustála předpokládaný karambol a raději vyčkala, až všechna tři auta projedou.
Rozjíždět se do mírného kopečka je pro mě v tuto chvíli fakt blbý. Jedu, jedu, jedu. Najednou mám jet dolů. Chápej, žádný prudký kopec. Spíš terénní vlnička, dlouhá asi 50m. Ale to prostě nedám. Zapomněla jsem brzdit. Jezdí auta. Musela bych sjíždět po vrstevnici. Jsem se zbláznila. Nemám asi jen na nohách o kolečko víc, ale i v hlavě. Tak nic. Matka pluku si prostě sedne na bobek, sundá brusle, sejde dolů, sedne na bobek a obuje brusle.
Jedu, jedu, jedu. Styl hrůzostrašný (si myslím). Dech nemám, ale držím se. Dokonce si dovolilo mě předjet pendolíno.

Konečně vytoužené parkoviště a občerstvovací stanoviště. Jsem vítána s úsměvem, i když si kluci užívali ráčetova narozeninového dárku (rozuměj auto na dálkové ovládání) a vyhlídku na vlaky. Já vyčerpaná (fakt jsem se tak cítila) vypila trochu vody a opravdu  to chtěla vzdát. Pán tvorstva taky říkal, ať to nepřeháním. Ale...

Ale ... pár výdechů a nádechů. Chci docílit cíle. Zvedám se a vyrážím na tu příjemnější část trasy. Je to cyklostezka mezi Hněvkovem a Hoštejnem, takže žádná auta. S klukama jsem domluvená, že buď to v půlce otočím nebo na konci zavolám, ať dojedou za mnou. V hlavě mi ale blesklo, že to jen tak lehce nevzdám.

Jedu, jedu, jedu. Krásná cesta, krásná krajina kolem. Jede to skoro samo. Dokonce i zrychluju. Je mi dobře, i když už začínám cítit tělo. Občas zastavím a vyfotím. Kolem krásné luční kvítí. Sluníčko příjemně hřeje. Jedu, jedu.

Tudy dříve jezdíval vlak. Pak se postavil nový koridor a ze staré železniční trasy se udělala cyklostezka a železniční skanzen s pěti zastávkami (poučné tabule).

 

Úplně jsem se vrátila do dětských let, kdy jsem touhle cestou jezdila vlakem s babičkou k její sestře. Najednou zapomenutá strastiplná první etapa. Bylo mi dobře. Na těle i na duši.

 A ani nevím jak .... druhý mezicíl splněn. U téhle mašinky začíná cyklostezka i skanzen.

 První informační cedule.

Mašinka, kterou lze prolézt

 

Byla jsem tak plná energie, že mě ani nenapadlo nepokračovat. Jedu zpět. Jako ano, zpáteční cesta už šla trochu těžce. Bruslařský styl se zase vytrácel, ale já jela s čistou hlavou. Už jsem si nezoufala. Už to prostě nějak dojedu. Dokonce jsem se míjela i s dalšími vlaky.

 

Na samém konci své cesty jsem si uvědomila, že mám opravdu o kolečko víc (nebo míň??). 

K parkovišti, kde na mě čekali moji milí to bylo asi 65m, ale z kopce. No nic. Hrdina dnes opravdu nejsem. Takže brusle dolů

 Já vím, já vím. vůbec to nevypadá jako kopec. Ale fakt nešlo jinak. Předpokládám, že náš nejmenovaný kamarád z Ostravy, velký bruslař, se bude smát. Možná ne, ale fakt to nešlo.

Dojela jsem. Splnila jsem si cíl. Tentokrát, napoprvé, šlo opravdu splnit cíl. Technika bez komentáře. Čas jsem pro jistotu neřešila. Pán tvorstva ale mile řekl, že na mě nečekali dlouho.

Podtrženo sečteno - ujeto 7,8km (žádná sláva, ale stačí), jednou žaludek skoro v krku, odřené koleno, naražená holeň (brzdit opravdu neumím), čisto v hlavě, kondička o krůček blíže ke mně, o kolečko míň/víc. :)

A vzhledem k prvnímu počinu jsem malinko zhřešila. Za úspěch jsem se na chalupě osvěžila nealko pivkem od rodičů z Chorvatska.

Kva kva kva kvá

Ráče chodí ve školce do třídy Žabiček. A letos byla řada na mně (vloni vyráběl Pán tvosrtva skákající papírové žabičky). Takže jsem vymýšlela, googlil, pinterestovala, až jsem nakonec objevila moc pěkný dáreček ve formě žabiček. Naštěstí kleniček od přesnídávek doma bylo dost a žabičkové bombóny čekaly už jen na zpracování.

Nerada háčkuju hračky. Mám hrůzu z naplňování. Tenotkrát mi rpzíravě pomohly plstěné bambulky, kterých máme plný pytel, takže očka mají jednoduchou výplň.

Mašličky určují komu: červená pro holky, modrá pro kluky, fialová pro paní učitelky.

 

Všechny pohormadě čakají na odchod ke svým páničkům.

 

Dárková

Nejraději dárky vyrábím. Ještě se mi nestalo, že bych se nezavděčila. Tentokrát to tak úplně nevyšlo. Měli jsme sraz květňáků a protože jsem se čerstvě vrátila z ráčetem z nemocnice, tak byl čas jen na jeden dárek. Ostatní oslavenci dostali něco kupovaného a něco fofrdomavyrobeného didaktického.

Tentokrát jsem dala přednost tříleté slečně. A protože se těším, až bude po mně Štířice chtít něco udělat. Aspoň v to doufám. Tak jsem měla možnost si to vyzkoušet.

Moje druhá dívčí kabelka. A líbila se ... to je nejdůležitější.

Taková rychlovka se zajímavým vzorkem a velmi pěknou vlnou.

A první umístění mého loga. :)

Začátek

Prázdniny jsou tu. A náš první výlet tak nějak vždy míří k vodě. Tenokrát to ale moc nadějne nevypadalo. Konec školního roku byl takový napínavý. Ve zkratce: horečky, ucho, rozlučka, nevyspání, dodělávání.

Druhý den prázdnin bylo ale už podstatně lépe, tak jsem Pánu tvorstva řekla ... "Jedeme. Jenom kousek a rychle, než přijde bouřka, plavky si neber, stejně do té vody nevlezeš." Vzal si je, do vody nevlezl. V podstatě jsem zahajovala prázdniny já. Počasí nebylo úplně ideální a mláďata taky ne, takže bylo jasné, že koupat se popřípadě budu jen já.

No a cíl cesty? Přírodní koupání v Dolním Bušínově, v areálu Bozéňov, dnes na horní nádrži.

Je to záhadou, ale o horní nádrži jsem se dozvěděla nedávno. Přitom tohle místo znám nejméně dvacet let. Člověk, tedy i žena, jak by se posmíval můj táta, se pořád učí. Ale stálo to zato.

Místo je to moc pěkné, klidné, menší, velmi málo lidí. Pro oddych a relaxaci super. Na vyžití moc ne. To je opravdu lepší být na dolní nádrži, hlavně pro děti.

Místo opravdu pěkné.

Já do vody tedy skočila. Infarkt myokardu se konal málem. Voda fakt studená, ale velmi příjemná.

Kvůli Ráčeti jsem několikrát skočila, kopala nohama. Prostě zábava. Štířici to tak zábavné nepřišlo ... ten jekot musel být slyšet, až dole. Fotku, jak o mně brečí sem fakt dávat nebudu.

A i když mám blog už skoro rok, začínám až teď otevírat Výletovník. Třeba časem najdu čas dopsat a ukázat starší výlety, které mi utkvěly na duši.