Vývoj nezastavíš, nechceme zastavit. A já pevně doufám, že se s Ráčetem dostaneme co nejdále. A jak se rok s rokem sešel, tak je načase ho zase proklepnout, zkontrolovat, prorehabilitovat, rozpohybovat pusinu. Proto jsme se vydali do Brna, na naši kliniku
http://www.moje-klinika.cz/, kam už ten nějaký pátek pravidelně jezdíme. Teď jsme se tam na týden ubytovali a prošli kde čím, abychom se v závěru dozvěděli, jak na tom to naše Ráče je. Jak a v čem pokračovat, co změnit, na čem zapracovat.
Bylo to náročné, poučné, úsměvné, vyčerpávající, rehabilitační, ukecané, tramvajové, přemýšlející, i trochu bolavé.
Pobyt je výhodný v tom, že vše je na jednom místě. Nemusíme se nikde přemísťovat, nikde se objednávat. Vše máme nalajnované a v konečné fázi sepsané s určenou diagnózou a radami co a jak dál.
Tak tedy:
Brzké ranní probuzení se obešlo bez komplikací. Vyrazili jsme včas. Jenže ne dost včas. Zásek na dálnici D1 se odrazil v příjezdovém opoždění. Naštěstí ne závratném a nikdo se nezlobil. Místo ubytování šup věci na pokoj a hurá na první terapie. Rozpis je náročný a dlouhý na prostoje není čas.
Po prvních odborných vyšetření, kdy Ráče nechtělo spolupracovat při psychologickém posouzení, za to ale velmi pochválen na ORL, jsme se mohli ubytovat. Ubytování je nové, pohodlné, pěkné, vybavené, klidné, přizpůsobené, prostorné, neomezující.
Pokoj číslo 1 patřil nám. Jak jinak. Ráče je přece jednička. Neskutečná.
V této posteli jsme se k sobě tulili a bohužel, někteří z ní i padali. Takhle totiž ve spaní cestovat umí jen naše Ráče.
Dokonce i minibar. Hmmm?
Po roce tu sice nejsou Vánoce, ale další pokus o změření EEG. Únava hrála do karet. Po dlouhém dni mohlo Ráče být chvíli v klidu a tudíž zvládlo vydržet těch "dlouhých" dvacet minut s podivnou čepicí na hlavě. Opravdu jsme ho netýrali a opravdu byl v pohodě. Nenechte se mýlit. Důležité však je, že EEG proběhlo a výsledek negativní.
Světlým bodem dnů bývalo jídlo. Vařili dobře a hodně. Teda jak na koho hodně. Ráče bez problému zbaštilo vše, co mělo na talíři. Teda až na jeden pokrm, ten nechutnal ani mně. Ohled na bezlepkovou dietu byl samozřejmostí a obešel se bez komplikací. Chutí bylo na vybranou ze třech jídel. Večeře vždy teplá. Snídaně formou švédského stolu. No super, ne?
A ani o zákusek jsme nepřišli. Ten jsme si ale většinou odnášeli na pokoj jako druhou večeři. Po vydatném obědě na něj nebylo místo.
Hlavní složkou našeho pobytu byla logopedie. Ve všech podobách, které naše Ráče potřebuje. K mému údivu spolupracoval skvěle. A to i v případě orofaciální stimulace. Prostě pašák makal i přes malé obtíže v soustředění.
Počítačová logopedická práce však bavila nejvíce.
Práce u stolu byla sice náročnější na motivaci, přesto se dařila a dovezli jsme i pár nových typů na rozvoj.
Tuto těžkou práci jsme kombinovali s ergoterapií, která podporuje rozvoj řeči. Teda u nás, protože je zaměřena na ruce, jemnou motoriku, logiku, trpělivost. Paní ergoterapuetka úžasná, hodná, trpělivá a se Štěpíkem to moc uměla. Dokonce jsme si dovezli terapeutickou plastelínu.
Kolíčkovou hru máme i doma. Nikdy se mi však nestalo, že by ji Ráče složilo celou. V Brně ano, darebák milovanej.
Masáž, hledání, soustředění, trpělivost. V hrachu a fazolích hledá kuličky. Kolik jich bylo? Asi 100?
Práce s terapeutickou plastelínou. Náročné. Ale to sluníčko jsme vykouzlili vždy.
No jo ... hraje to, bliká to, zpívá to. Ale jako motivace dobrý.
Masírujeme a prohříváme ruce.
Mezi jednotlivými terapiemi či vyšetřeními jsme sem tam měli nějakou pauzu. Pokud nešlo o poobědový klídek, tak jsem ji trávili různě:
V herním koutku
V átriu kliniky na čerstvém vzduchu
Když náhodou bylo otevřeno, tak v prádelně. Víc jak jedna pračka v provozu ... velké JUPÍ pro naše Ráče.
A občas jsem měla možnost si vydechnout a nadechnout i já. U kávy, dobré kávy, kterou vaří v místní kavárně. Od hodné paní, která dovolila našemu Ráčeti všechny ty přístroje sledovat.
Součástí náročného pobytu byla i fyzioterapie. Paní doktorka na rehabilitaci byla s Ráčetem moc spokojena. Moje srdce plesalo. Před šesti lety byla prognóza ... do budoucna nejspíš nepohyblivý. Nedala jsem se a dobře udělala. S mírnou skoliózou a plochýma noha se dá v klidu a dobře žít.
Přesto si Štěpík zacvičil a trochu ty nožky a záda potrápil.
Překážková dráha splňovala účel. Ale nenechte se mýlit, paní fyzioterapeutka dávala zabrat.
Na schovku se ale i tak čas našel.
Během dalších dnů nás kromě těch procvičovacích terapií čekala i další vyšetření. Paní doktorka z foniatrie byla nadšená. Operace mandlí prý velmi prospěla. Zamáčkla jsem slzu nad škaredou vzpomínkou a byla ráda, že tehdejší komplikace nezanechali následky. Nakonec vše dobré.
Taky jsme si popovídali s panem psychiatrem. Nakonec i Ráče s ním spolupracovalo a pan doktor byl potěšen. Některé konzultace se pak ještě opakovali. Vše probíhalo celkem klidně. Jen u paní psycholožky Ráče spolupracovat odmítlo pokaždé. To však nevadí. Není každý den posvícení.
Na konci každého rozpisu prací čekalo uvolnění, pohoda, relaxace ... perličková koupel. Přes počáteční obavy si to nakonec užíval.
I přes nevlídné počasí jsme spolu podnikli malé výlety. Přece jsme v Brně, musíme se projet šalinou.
První výlet ... Petrov.
Když jsme byli na pobytu naposledy, tak byli vánoční trhy. Při jejich procházení jsme tenkrát na Petrov zabloudili. Moc se nám tam líbilo. Proto jsme se tam letos podívali znovu.
Cestou jsme se stavili u ronda. Vyfotit se pro tátu, který doma prožíval souboj oblíbené Komety s Hradcem. Jejich logo má pro mě hlubší význam.
Druhý výlet ... Kostel sv. Jakuba.
Vím, že s Ráčetem si to můžu dovolit. A protože jsme měli to odpoledne už volnější, zatoužila jsem se zajet podívat do kostela sv. Jakuba. Před šesti lety jsem v něm trávila hodně podvečerů. Táhlo mě to tam. Podívat se, trochu zavzpomínat, pomodlit se za nás všechny. Tak jsme jeli. Šalina by nás zavezla i dál. Mezi svými zastávkami měla i tu u dětské kliniky. Na chvilku mě napadlo, že bych Ráčeti ukázala místo, kde se po druhé samo nadechlo. No dobře, nedojeli jsme tam. Takový masochista nejsem. Vzpomínky zůstali v šuplíku. Vystoupili jsme na České a v hodně aprílovém počasí si prošli náměstí a stavili se v kostele.
Večery se nesli v duchu oblíbené činnosti. Pak už jsme jen zalezli do peřin a pokud nespadli z postele, spali jsme až do rána.
Podtrženo sečteno. Užili jsme si to. Spolu. Sami dva. To Ráče ocenilo asi nejvíc. Mělo mě samo pro sebe. Mně se tedy stýskalo, hlavně po nejmladším členu rodiny, který navíc bojoval z jednodenním moribundusem. Holt se nerozkrájím. Oplatím jí to v létě.
Co musím vyzdvihnout je chování. Nikdy se nám nestalo, že by na nás byl někdo hrubější. Všichni se na nás usmívali. Co jsme potřebovali s námi vyřešili. Ráčetovo negativní chování přecházeli v klidu a trpělivosti. A to beze zbytku všichni. I když se tam setkáme i s nepříjemnými vyšteřními, není důvod se neusmívat. Klinikou se táhne pozotivní energie.
Ano, našla bych tam i negativa. Ty si ale nechám pro sebe, protože je to i můj problém, můj subjektivní pocit. A není až tak důležitý. Protože i tak jsem přesvědčena, že se snaží klientům, rodinám, dětem pomoci.
