Na záda

Moje máma, naše babička, tchýňka Pána tvorstva už mě asi rok vybízela, abych jí ušila batoh na výlety, sloní batoh. Na Vánoce jsem to nestihla. Čas běžel a mě tvůrčí múza opustila, stejně tak i šicí nálada. Vůbec ta tvořivá v tomhle roce je někde jinde než já.

Ale ... Letos naše babička slavila ... polokulatiny ... takže příležitost darovat vlastoručně vyrobený dárek a k tomu "na přání", se nabízí sama.

Je úterý, v sobotu je oslava, slzy mi kanou, nemůžu to v prázdninovém režimu stihnout. Pán tvorstva má svůj klasický postoj k věci. Myslí to dobře, ale mě to nepomáhá. Kamarádky radí koupi přívěsku na batoh a poukaz na ušití. To je sice řešení, ale není to ten zážitek, kdy přede všemi udělá babička velké "Ó" a já se budu uvnitř usmívat, že moji práci někdo ohodnotí. To přece udělá radost každému "tvořiteli". Ale je úterý. No nic, zkusím to. Nádech, výdech. Hledám inspiraci a v hlavě se přemlouvám, že se nebudu trápit tím, když to nestihnu.

Je středa, navštívím galanterii, ne úplně promyšleně něco nakoupím a uvidí se. Doma střihnu do látek, vyztužím, našpendlím a raději jdu spát.

Je čtvrtek, Pán tvorstva zrovna "musí" k holiči, když já chci šít. Ještěže moje děti jsou tak príma. Oba si hrají, sem tam přiběhnou se podívat, jak mi to jde. No a než se vrátí ostříhaný PT, tak je batoh na světě. Vsadila jsem na jednoduchost, aby to šlo rychle. A to se tentokrát velmi vyplatilo. Jsem spokojená i já, moc.

Nejvíc mě však hřeje, že se líbil mamince. Už se těším, až mi řekne, jaký s ním byl výlet.

Jemně šikmo střižený obdélník.

 

Šráky z koupené pevné stuhy ukotvené tak, aby při stahování netrčely "cancoury".

Přední volná sloní kapsa na kapesníčky, jak zněl požadavek.

Vnitřní kapsa na zip. Světlá puntikatá látka, aby se babičce dobře hledalo.

Jeden malý slon navíc. ;)

A hlavně ... musel ladit k taštičce na doklady, kterou jsem mamince šila před časem. ;)

Ano, štítek je vzhůru nohama. Ale když ta šicí logistika rub-líc je někdy taak složitá.  :-D

Dovolit si

Devět měsíců jsem nepsala, přitom v hlavě se toho občas honí hodně, ale po ruce je většinou papír a tomu některé myšlenkové pochody sluší víc než sociální síti.

Ale protože letos jsem ke dnům volna začala přistupovat jinak, tak stojí za to psát reportáže o našich zážitcích. Už jen pro ten pocit, že se chci chlubit, že to chci zaznamenat, že tím třeba někoho potěším a třeba tím i někoho inspiruju. Prostě ukázat, že je dobré DOVOLIT SI mít radost ze zážitků, ze zvládnutí různorodého, z ničeho, ze života.

Mám štěstí na skoro dokonalého Pána tvorstva, který mi sem tam dopřeje "vypnutí" na víc jak jeden večer, takže jsem svoji dovolenou započala Bú víkendem (rozuměj ... chalupa ... 4 kravky ... kecání ... víno ... pohoda). Užila jsem si ho, my všechny jsme si odpočinuly.

A po takovém relaxu se na ty svoje zvířátka i těšíte. Vůbec nepřemýšlíte nad tím, že budete na chalupě, sama, dvě děti, dva psi, bez auta. Nic lepšího jsem nemohla vymyslet. Ráče i Štířice chalupu milují. Je to naše "wellnes" ... Ráčeti se rozzáří oči, radostí lítá, usmívá se, běhá bosky i venku, radost z něho svítí. Štířice zase pozoruje měnící se zahradu, tvoří překážkové dráhy, poctivě se stará o dědovi fazole a babiččinu levanduli a je plná energie. Dva psí černí kamarádi mají volnost, zahradu, hraní, obíhání chalupy a plno mazlení. A já ... sednu na verandu s vlastnoručně uvařeným latté, koukám, poslouchám nebo si můžu dovolit číst a odpočívám. Prostě "naše" chalupa je balzám pro naši duši.

První dva dny jsme si užívali spolu, pak se k nám připojili babi s dědou a na prodloužený víkend i náš Pán tvorstva.

A během týdne jsme si zacvičili, zablbli, zazpívali, ale i na výlet se dostal. Prostě parádní začátek prázdnin.

Naše oblíbená relaxační zóna

 

I mým milovaným kravkám se tu líbí

 

Pro meditaci jak dělané

 Každý po svém

Ani na fesťák nemusím.

Ny výlet i kešky si odskočíme.

Triko, trikorola

Bílá jako čistota.

Červená jako síla života.

Modrá jako tradice a autismus (jak jinak, že?) ;)

 
Ze všech stran se posledních pár dnů na mě valí různé typy oslav naší země ... školní projekty, městské projekty, knihovnické akce, státní akce ...

Zrovna tuto událost jsem nevěděla jak využít. Jak v práci, tak doma. Je to pro nás těžké téma. Přesto jsem v ty dny na naši zemi myslela. Jak se proměnila. Jak se ráda vracím do 20. a 30 let naší země. A to nejen v literatuře, ale i kultuře a módě. Období první republiky je jedno z mých nejoblíbenějších.

Ale jak to využít? Jak to promítnout do svého života? Jak to oslavit.

Konalo se, nekonalo se. Morybundus zahnal všechny mé myšlenky do peřin, a pak se mnou jel na první část kurzu Jedinečností uměleckého výrazu k inkluzivními uměleckému vzdělávání.
Ajajajaj. To jsem se zase "někde" ocitla. Kurz báječný, samé bezva ženy, a to jak mezi účastníky, tak mezi lektory. Pro mě jedinečný zážitek, kdy jsem musela vyjít ze své skuliny, ze své konformity, ze svého světa ...vyjádřit se jinak, tancovat (pro mě velká výzva), projevit se.

Ale hlavně se něco naučit. Od žonglování, přes hereckou imitaci, vyjádření všeho jen pohybem, gestem, mimikou. A z toho všeho vznikly dva dny, které se podobaly "ženskému kruhu". Slavila jsem. Slavila jsem hudbu, tanec, lehkost, svobodu, ženskost, trpělivost, úctu, smyslnost, volnost, tvořivost. A tohle vše bych vlastně i přála naší zemi.

Svou oslavu jsem započala vlastenecky ... žonglovací míčky v našich barvách. Teď už jen trénink a můžu vystupovat. ;)

Tak žijme, užívejme, využijme, prožijme.

Ťap ťap

A je to tu. hlásím se s narozeninovou rychlovkou ve stylu ťapiček. Nemám čas, nemám chuť, nemám nápad vytvářet. Popřípadě si nevzpomenu, že bych mohla publikovat.

Teď jsem si ale vzpomněla.

Jedna z mých neteřinek má monetálně koňské a psí obodobí. Znám to, já jich měla a u slonů a psů jsem vydržela až doteď. Sloni teda vedou, protože kdo mě zná, tak ví, že slona nikdy neodmítnu.

A po dlouhé odmlce jsem zase sedla ke stroji a plnila přání mladé slečny.

Tak tady to máte ... jeden ťapičkový polštář a jedna ťapičková kabelka.

Jinak nové nápady přicházi s podzimem, tak snad se tímto příspěvkěm z blogem za letošní rok neloučím.

Po svém

Ráda se dělám vše "po svém". 

Ráče roste. Došlo to už tak, že dnešním dnem končí svoji školkovou docházku a ofociálně se z něho stává školák.

Jsem na měkko. Měli jsem totiž neuvěřitelné štěstí na paní učitelky, asistentky, paní logopedku. Bylo to moc fajn. Hodně ho naučili, hodně mu pomohli a občas fungovaly jako zpovědnice i pro mě.

Jsem moc ráda, že jsem je poznala, že se staraly o můj poklad, že vyslechly, že pomáhaly, že respektovaly, že učily, že ho měly rády.

A já chtěla za to vše aspoň trochu poděkovat. A protože dárky alá "lapače prachu" ne vždy udělají radost, rozhodla jsem se pro dárkový koš.

A udělala jsem si ho po svém.

Košík jsem ušila.

Košík jsem vyplnila výrobky z mých oblíbených krámků.

Meduňkovo-mátový sirup od Dobroty z venkova 

Mandala pro štěstí od Bílý králíček 

Dobroty ... čokoláda, čaj, kreky a trochu toho šafránu od Koloniál u Marušky 

 

A ponevadž a protože včera slavilo Ráče narozeniny, tak jako každoročně jsme obdarovali spolužáky. Tentokrát pouzdro a překvapení v něm.

Ani na učitelky naší Štířice jsme nezapomněli a donesli kytičku a posezení v Pikola.

Zaslouží si to, bo na Štířice je dračice. 

  

KRÁSNÉ PRÁZDNINY VŠEM!

Na vlásku, teda na vlásky

Už ani nevím, zda to bylo k narozeninám, k svátku a už vůbec nevím, v kterém roce. No, v hlavě to někde ukryté je, na povrch nevylezlo. Ale mám ji. Paní Zajíčkovou od úžasné blogerky, švadlenky a ženy, prostě z dílničky Sršení ... tady nebo tady. Teda Štířice ji má. Panenku a záhy ve stejném stylu sponkovník.

No a tak vznikl nápad, dárek pro mou první neteřinku. Sama si vybrala barvy, sama si vymyslela motiv. Zbytek nechala na mně.

Zadání znělo pes, nejlépe retrívr. No, tou rasou si úplně jistá nejsem, ale pes to je. Růžová a modrá. Pro mě velmi příjemná barevná kombinace. Nakonec jsem tyto barvy zvolila s motivem.
A dál už jen najít v sobě nápad, jak to zkombinovat. To trvalo. Ušima jsem se nechala inspirovat u naší Paní Zajíčkové, samozřejmě o dovolení jsem požádala.

Tak vznikl druhý, tentokrát šitý, sponkovník. Foceno na našem zdrcadle. Fotku v tom správném domově jsem někde asi propila.

Vafle

Při tom mém novém pojídání se lesčemu nedá odolat. tak jsem vyrazila k muži do práce a odnesla si "3v1" ... toastovač, vaflovač a gril. Do této chvíle mi to doma nechybělo. Ale při té inspiraci k tolika zdravým dobrotám, jsem prostě musela.

Poprvé jsem dělala vafle.
Poprvé jsem dělala bezlepkové vafle.

A jak jinak. Jednoduché, rychlé, moc dobré a hodně syté. A nejvíc je, že chutnaly i Ráčeti. což je naprosto skvělé. Máme další snídani či svačinku.

Moje vafle jsem dělala takto:

cca 125g tvarohu
2 vejce
1 čajová lžička psylia
1 maximálně vrchovatá lžíce mandlové mouky
půl lžička kypřícího prášku
skořice
špetka soli

Vše smíchat, nechat těsto asi 5min odpočinout, naňahnat do vaflovača a cca za 7min je hotovo.

Já podávala s ovovceme alá lesní směs a zakysanou smetanou.