Dušičková

 Melancholie

 Vzpomínky, smutek, neskutečná láska

chybíš mi, ale musím žít

Někdy i slzy přijdou

to se stává

V mém srdcimísto budeš vždy mít

Vím, že chceš, abych byla šťastná

to slíbit nemůžu

bez tebe štěstí někdy uniká

ale do života se velká spokojenost dostává

Lásku mám kde rozdávat

I díky tobě tu sílu mám

život plyne stále dál

snad to vzládnu

budeš rád

Dušičkové období na mě vždy nějak zvláštně působila. V tu dobu jsem ráda navštěvovala klidná, až mystická místa. Nebyl to ani tak smutek jako mělancholie, která mě obklopovala.

Od jisté doby na mě ale toto období působí i jinak. Kromě melancholie se mi hlavou honí vzpomínky. Je to už nějaký čas. Já nechci a ani nemůžu zapomenout. Ale taky nechci, aby můj život byl propleten smutkem. Jenže smutek se objevuje. A já se chci naučit žít tak, abych ten smutek nemusela potlačovat. Proto jsem si vytyčila období, kdy se mu klidně poddám. Kdy si zalezu "do nory" a nechám bolest vyplavit, vybrečím se z ní. Těchto dnů není moc a blízcí to chápou a mně to pomůže.
Myslím si, že je to i zdravé. Žádná emoce se nesmí nechat udusit.

Dušičkové obodobí je proto jak stvořené. Samotnou mě však překvapuje, jak se smutkem pracuju. Pokaždé je to jiné. I teď to bylo jiné.

Letos mě nejvíc zasáhla návštěva kostela. Poprvé jsme na dušičkové mši byli všichni. Byla to moc pěkná mše, ostatně jako vždy. Ale některá slova našeho pana faráře mám pořád v hlavě.

"Na naše blízké zesnulé mysleme, vzpomínejme na to, co jsme s nimi prožili a uvědomme si, co nás naučili."

Tato věta mi vehnala slzy do očí. Uvědomila jsem si, že se svým nejbližším, nejmilejším a nejdůležitějším Andílkem jsem prožila velmi málo. Najednou mě vše trápilo, vše mě bolelo, smutek mě pohltil.
Ta slova se mě držela a nemohla jsem přestat přemýšlet. A pak mi to došlo. Není důležité jak dlouho, ale jak moc dobře.

Takže:
Na své "anděly" a obzvlášť na jednoho myslím často, a to s úsměvem.
Se svým Andílkem jsem strávila úžasných šest měsíců, kdy jsme byli jedno tělo a dva dny, kdy jsem ho mohla poznat, kdy jsem viděla, jak se obětoval, kdy jsem ho mohla ještě víc milovat.
Můj Andílek mě naučil: milovat bez podmínek, ustát zdánlivě nemožné, bojovat, chápat, žít přítomností, vnímat, věřit, nevzdávat se naděje, poznat co je důležité, zbavit se malichernosti, brát člověka takového, jaký je, nesoudit, naučit se říkat ne, neomlouvat se za své chování, za svůj život, snažit si nic nevyčítat a mnoho, mnoho dalšího. Učí mě stále.

Ulevilo se mi. Zase je tu ten klid, ta zvláštní melancholie.


P.S.
Na dušičky se moc hodí výzdoba z listových růžiček. Letos jsem jich dělala hodně a povedli se všechny.