Triko, trikorola

Bílá jako čistota.

Červená jako síla života.

Modrá jako tradice a autismus (jak jinak, že?) ;)

 
Ze všech stran se posledních pár dnů na mě valí různé typy oslav naší země ... školní projekty, městské projekty, knihovnické akce, státní akce ...

Zrovna tuto událost jsem nevěděla jak využít. Jak v práci, tak doma. Je to pro nás těžké téma. Přesto jsem v ty dny na naši zemi myslela. Jak se proměnila. Jak se ráda vracím do 20. a 30 let naší země. A to nejen v literatuře, ale i kultuře a módě. Období první republiky je jedno z mých nejoblíbenějších.

Ale jak to využít? Jak to promítnout do svého života? Jak to oslavit.

Konalo se, nekonalo se. Morybundus zahnal všechny mé myšlenky do peřin, a pak se mnou jel na první část kurzu Jedinečností uměleckého výrazu k inkluzivními uměleckému vzdělávání.
Ajajajaj. To jsem se zase "někde" ocitla. Kurz báječný, samé bezva ženy, a to jak mezi účastníky, tak mezi lektory. Pro mě jedinečný zážitek, kdy jsem musela vyjít ze své skuliny, ze své konformity, ze svého světa ...vyjádřit se jinak, tancovat (pro mě velká výzva), projevit se.

Ale hlavně se něco naučit. Od žonglování, přes hereckou imitaci, vyjádření všeho jen pohybem, gestem, mimikou. A z toho všeho vznikly dva dny, které se podobaly "ženskému kruhu". Slavila jsem. Slavila jsem hudbu, tanec, lehkost, svobodu, ženskost, trpělivost, úctu, smyslnost, volnost, tvořivost. A tohle vše bych vlastně i přála naší zemi.

Svou oslavu jsem započala vlastenecky ... žonglovací míčky v našich barvách. Teď už jen trénink a můžu vystupovat. ;)

Tak žijme, užívejme, využijme, prožijme.

Ťap ťap

A je to tu. hlásím se s narozeninovou rychlovkou ve stylu ťapiček. Nemám čas, nemám chuť, nemám nápad vytvářet. Popřípadě si nevzpomenu, že bych mohla publikovat.

Teď jsem si ale vzpomněla.

Jedna z mých neteřinek má monetálně koňské a psí obodobí. Znám to, já jich měla a u slonů a psů jsem vydržela až doteď. Sloni teda vedou, protože kdo mě zná, tak ví, že slona nikdy neodmítnu.

A po dlouhé odmlce jsem zase sedla ke stroji a plnila přání mladé slečny.

Tak tady to máte ... jeden ťapičkový polštář a jedna ťapičková kabelka.

Jinak nové nápady přicházi s podzimem, tak snad se tímto příspěvkěm z blogem za letošní rok neloučím.

Po svém

Ráda se dělám vše "po svém". 

Ráče roste. Došlo to už tak, že dnešním dnem končí svoji školkovou docházku a ofociálně se z něho stává školák.

Jsem na měkko. Měli jsem totiž neuvěřitelné štěstí na paní učitelky, asistentky, paní logopedku. Bylo to moc fajn. Hodně ho naučili, hodně mu pomohli a občas fungovaly jako zpovědnice i pro mě.

Jsem moc ráda, že jsem je poznala, že se staraly o můj poklad, že vyslechly, že pomáhaly, že respektovaly, že učily, že ho měly rády.

A já chtěla za to vše aspoň trochu poděkovat. A protože dárky alá "lapače prachu" ne vždy udělají radost, rozhodla jsem se pro dárkový koš.

A udělala jsem si ho po svém.

Košík jsem ušila.

Košík jsem vyplnila výrobky z mých oblíbených krámků.

Meduňkovo-mátový sirup od Dobroty z venkova 

Mandala pro štěstí od Bílý králíček 

Dobroty ... čokoláda, čaj, kreky a trochu toho šafránu od Koloniál u Marušky 

 

A ponevadž a protože včera slavilo Ráče narozeniny, tak jako každoročně jsme obdarovali spolužáky. Tentokrát pouzdro a překvapení v něm.

Ani na učitelky naší Štířice jsme nezapomněli a donesli kytičku a posezení v Pikola.

Zaslouží si to, bo na Štířice je dračice. 

  

KRÁSNÉ PRÁZDNINY VŠEM!

Na vlásku, teda na vlásky

Už ani nevím, zda to bylo k narozeninám, k svátku a už vůbec nevím, v kterém roce. No, v hlavě to někde ukryté je, na povrch nevylezlo. Ale mám ji. Paní Zajíčkovou od úžasné blogerky, švadlenky a ženy, prostě z dílničky Sršení ... tady nebo tady. Teda Štířice ji má. Panenku a záhy ve stejném stylu sponkovník.

No a tak vznikl nápad, dárek pro mou první neteřinku. Sama si vybrala barvy, sama si vymyslela motiv. Zbytek nechala na mně.

Zadání znělo pes, nejlépe retrívr. No, tou rasou si úplně jistá nejsem, ale pes to je. Růžová a modrá. Pro mě velmi příjemná barevná kombinace. Nakonec jsem tyto barvy zvolila s motivem.
A dál už jen najít v sobě nápad, jak to zkombinovat. To trvalo. Ušima jsem se nechala inspirovat u naší Paní Zajíčkové, samozřejmě o dovolení jsem požádala.

Tak vznikl druhý, tentokrát šitý, sponkovník. Foceno na našem zdrcadle. Fotku v tom správném domově jsem někde asi propila.

Vafle

Při tom mém novém pojídání se lesčemu nedá odolat. tak jsem vyrazila k muži do práce a odnesla si "3v1" ... toastovač, vaflovač a gril. Do této chvíle mi to doma nechybělo. Ale při té inspiraci k tolika zdravým dobrotám, jsem prostě musela.

Poprvé jsem dělala vafle.
Poprvé jsem dělala bezlepkové vafle.

A jak jinak. Jednoduché, rychlé, moc dobré a hodně syté. A nejvíc je, že chutnaly i Ráčeti. což je naprosto skvělé. Máme další snídani či svačinku.

Moje vafle jsem dělala takto:

cca 125g tvarohu
2 vejce
1 čajová lžička psylia
1 maximálně vrchovatá lžíce mandlové mouky
půl lžička kypřícího prášku
skořice
špetka soli

Vše smíchat, nechat těsto asi 5min odpočinout, naňahnat do vaflovača a cca za 7min je hotovo.

Já podávala s ovovceme alá lesní směs a zakysanou smetanou.

Cudle

O této alternativě špaget, těstovin jsem slyšela už dříve. A byť mám cuketu ráda, neměla jsem nikdy odvahu to vyzkoušet.
Ze svého jídelníčku se snažím vyřadit pšenici a těstoviny mám ráda. Doteď jsem se jim vyhábala i kvůli cukrovce. Mně cukr hodně zvyšují.

Chuť na těstoviny mě ovládla. Vydala jsem se do místního obchodu Tescomy, abych si k tomu pořídila malého pomocníka. Sice jsem kvůli němu ušla 2x více kroků, protože peněženku jsem nechala v autě, ale pohyb je přece taky důležitý.

Nakonec jsem si tam vybrala ještě jednoho pomocníka, o něm ale někdy jindy.

Tak co to vlastně ty cudle jsou? No přece nudle z cukety a nikdy bych nevěřila, že to krásně nahradí těstoviny a že je to, aspoň pro mě, daleko chutnější.

Moje pochoutka je naprosto jednoduchá, rychlá a velmi chutná.

Pomocí speciální škrabyk jsem si naškrabala cudle. Brala jsem to i se slupkou. Cuketu neškrabeme celou, jen po semínka. Tento zbytek cukety, pak můžeme použít třeba do vývaru.

A dále už jen jednoduchost sama. Na olivovém oleji jsem osmahla česnek, pěkně do zlatova. K němu přidala sušená rajča a cudle. Promíchala, orestovala, osolila, okořenila a jídlo je na světě. A nakonec parmazán, bez toho by to u těstovin nešlo.

A je to. Jen si připravte aspoň dvě cukety. Já měla necelou jednu a bylo toho proklatě málo. Dala bych si nášup.

Makový

Maková buchta s jablky

Miluju mák, miluju mák, miluju mák.

A našla jsem. Našla jsem buchtu, makovou, bezlepkovou, s minimem cukru, výbornou.
Konečně. Našla jsem bezlepkovou buchtu.
Není suchá, je výborná, je bez mouky, Ráčeti ji nemusím s ničím míchat (chápej jeho probémy s kousáním, tak mu buchtu lámeme do jogurtu, pyré apod.), aby to snědl.
Našla jsem buchtu, kterou ráda upeču kdykoli.
Našla jsem ji.
Našla jsem buchtu, kterou můžu i při mém novém stravování.
Našla jsem buchtu, která nevadí mé cukrovce
Našla jsem buchtu, která mi chutná.
Našla jsem.

Můj postup:

Přísady

4 vejce 
200 g mletého máku 
200 g polotučného tvarohu 
300 g nastrouhaných jablek 
2 lžíce březového cukru
2 lžičky kypřicího prášku bez fosfátů 
1 lžičku vanilky

špetku soli

Žloutky oddělíme od bílků. Žloutky jsem třela s cukrem, pak přidala mák, nastrouhaná jablka, tvaroh, kypřící prášek, vanilku, sůl. Z bílků jsem vyšlehala tuhý sníh a pomalu přidávala do těsta.
Těsto jsem nalila do pekáčku vymazaném máslem a vysypaném kokosem (ale chce to asi vážně pečící papír, jak uvádí původní recept, mně se to trochu přichytlo).
Pekla jsem na 170°C cca hodinu.

Tip: K tomu trochu zakysané smetany a je to mňamózní.

Pudinková

Pán tvorstva před časem přinesl novou kuchařku, něco ve smyslu "pečeme bezlepkově". Nechce se mi vstávat, abych uvedla přesný název. Navíc pudinkovou bábovku najdete i různě na netu.

No úplně nadšená jsem nebyla, ale ještě jsem neobjevila fakt dobrou buchtu a ještě bezlepkovou. To, co jsem kdy pekla, se sice povedlo, docela chuatnalo, ale přece jen to ještě není ono.

A já mám výzvy ráda. Tak zkouším dál.

Tentokrát mě do oka trkla pudinková bábovka. Pudink má Ráče hodně rádo, takže to byla jasná volba. Navíc mě lákala i ta jednoduchost přípravy.

Ingredience:

4 vejce
4 vanilkové pudinky
1 sklenka oleje
1 sklenka cukru moučka(já dala méně a xylitol)
1 vanilkový cukr
půl prášku do pečiva

Žloutky utřeme s cukrem, přidáme olej, znovu třeme, pak pudinks práškem do pečiva a nakonec sníh z bílků. Nalijeme do vymazané a vysypané formy (vysypávala jsem kokosem) a dáme péct. Já pekla asi na 180°C přibližně 30-35 minut.

Je dobrá, susší, ale dobrá. Ráče si pochutnalo.

Ráče miluje pečení. Tedy spíš toho robota, Takže pomáhá, hlídá, zapojuje se.

 

Veďte si deník

Veďte si deník  ... pátá z knihy Sto životních lekcí od Mnicha, který prodal své ferrari od Robina S. Sharmy.

Veďte si deník. Vedla jsem, nevedla, začala jsem znovu. Svůj první deník jsem začala psát zhruba v patnácti letech, ze zdravotních důvodů. Psaní deníku mě pak provázelo pár let.

Psaní, kreslení, vydechnutí, prostě vedení deníku mně před 7 lety zachránilo zdravý rozum. V nejtěžších chvílích života jsem se  obracela kadý den k prázdné stránce a jakýmkoli způsobem zaznamenal svůj den. Mohla jsem myšlenky někam dát. Vypustit je. Nechat odejít.
Po čase mi mateřství přineslo pár, dnes pro mě nepostradatelých, žen, které se na nějakou dobu staly mými deníky. Mohla jsem, chtěla jsem, jim své myšlenky dát. A ony ochotně poslouchaly, radily, pomáhaly. Dělají to stále.

Při čtení životních lekcí jsem si uvědomila, že to "moje" psaní mi chybí, že ho potřebuju, že jsem se v životě zase posunula nějakým směrem a potřebuju se zase sžít se svým já.

Vzla jsem si tuhle lekci k srdci a rozmýšlela jak, kdy a jestli vůbec začnu psát. Začala jsem. Koupila jsem si nádherný notes od Duhové kočky, který pro to jako stvořný. Vybrala jsem si notes s citátem Každá cesta má smysl, protože ta má smysl má, i když je provázena bouřemi častěji než bych si přála.

A začala jsem psát. Psát na sv. Štěpána, kdy jsem si večer mohla v klidu rozmýšlet nad uplynulým časem bez deníku, nad svým životem. Píšu už týden a úplně cítím, jak se mi tento každodenní rituál zarývá pod kůži. Jak mě to baví, jak se mi uvolňuje mozek, který byl poslední dobou velmi pohlcen různými myšlenkami. Jak si to svoje "já" uchovávám.

Úplně jsem se ztožnila s poslední myšlenkou lekce Veďte si deník: "... jestliže váš život stojí za to, abyste o něm přemýšleli, stojí za to o něm psát." A mně to za to stojí. Je to pro mě určitý způsob meditace, psychoterapie, večerního uvolnění.

PROSTĚ VEĎTE SI DENÍK!!!

K tomu mě učaroval i diář od Duhoví kočky. Inspirační diář pro ženy. Nadchl mě svoji barevností, inspirací, motivací a tím, že je pro ženy. A já potřebuji zase cítit svoji ženskost. Takže tento rok se nechám provázet Lucií Ernestovou, alias duhovou kočkou. nakoukni