Běžky mám ráda už od dětsví. Raději jak sjezdovky. Naučil mě to táta. A i když si vzpomínám, že jsem občas brblala, jsem za to ráda. Běžky jsou úžasné. Krajina, kochání, slunce, mráz, sníh, lesy, pole, horské chaty, kilometry.
Při mé mizerné kondici to dnes byl docela záhul, ale nakoplo mě to. Letos je sněhu dost a na dlouho, musím toho využít.
Při pocení a chytání endorfínů jsem si vzpomněla:
1. Jako malá jsme se "ztratili" okolo místního kopce Chocholíku. Táta dodnes tvrdí, že věděl, kde jsme byli. Já ne. A opravdu jsem se trochu bála, protože se začalo stmívat. Ale jsem tady a kolem Chocholíku už jsem jela zase několikrát. Teď už se neztratím.
2. Druhá vzpomínka patřila mé tetě a strejdovi. Bylo mi asi sladkých 16. Vzali mě s sebou na hory. Jeli jsme nějaký hřeben či co, už si to moc nepamatuju. Ale frčeli jsme. Stopa pěkná, počasí super. A já chtěla držet skluz. Bylo to tak vyčerpávající, že jsem pak jedla pmeranč i s kúrou. To si pamatuju moc dobře. V tu chvíli mi to bylo fakt jedno. Ale bylo to super.
3. Třetí vzpomínka patří kamarádkám a našemu běžkovému výletu na Rabštejn. To bylo snad poprvé, kdy jsem do hor vyrazila bez rodiny. A bylo to moc fajn.
4. Další myšlenky patřily událostem tohoto dne. Dne jsem se dozvěděla dvě šokující zprávy. Proto bylo dobře na běžky jít. Smutek a žal je trošičku menší.
Běžkám zdar.
Žádné komentáře:
Okomentovat